Najväčšie semaforské šlágry II.
Koupil jsem si knot
No a po mesiaci opäť pokračujeme novým dielom rubriky Pesničky a ich osudy s ďalšími semaforskými šlágrami. Niekedy je až neuveriteľné, ako vznikne pesnička. Napríklad Koupil jsem si knot vznikla vlastne náhodou. Spomienka: ,,Na večírku u Jiřího Šlítra došlo k sázce, jestli Suchý dokáže během hodiny napsat plnohodnotný text pro desku. Během oné hodiny Suchý vymyslel právě Koupil jsem si Knot a 
Šlítr si ji nechal ke zhudebnění. Když ho po pár dnech Suchý navštívil, dílo zdaleka nebylo hotovo, Šlítr s ním nemohol pohnout, melodii neměl, pouze koš plný zahozených nápadů. Suchý z koše namátkou vytáhl jeden list notového papíru, Šlítr jej přehrál, a byla to právě melodie písně Koupil jsem si knot, jakou znáte z desek i dnes." Video k pesničke je z televízneho záznamu Zuzana je zasa sama doma, hoci v pôvodnej verzii hry, aká sa hrávala, táto pesnička nebola.
Život je pes
Rok 1963 bol v Semaforu plný filmových pesničiek. A tieto "klipy" boli určite nadčasové. Možno až na jeden, ktorý bol natočený celý na jednom mieste jedným záberom z jedného uhlu, občas sa záber približuje na Pavla Sedláčka spievajúceho Život je pes. Líšíli sa od ostatných klipov tým, že neboli súčasťou žiadnej relácie a boli osobitne natočené.
Pavel Sedláček v Semaforu zastupoval mladú rock and rollovú alebo skôr bigbeativú generáciu. S+Š mu napísali Život je pes. Bol to vôbec najvätší hit, ktorý kedy Sedláček naspieval, hoci pôvodne sa spievanie rock and rollu v češtine bránil. Na otázku, či česky začal spievať až v Semaforu, v dobe svojho angažmá povedal: ,,V podstatě až tady. A jsem rád. Život je pes už je třeba písnička, kde se ukazuje, že by to šlo i česky. Ale je to moc těžký." Dnes na to spomína: ,,Já byl v Semaforu od roku 1962 a zpíval jsem ve hře Šest Žen Jindřicha VIII., kde jsem měl několik písniček, ale to nebyla tak úplně moje parketa, ani rock and roll ani big beat, a tak si Suchý se Šlítrem řekli, že by měli složit něco víc pro mě. A protože věděli, že zpívám rock and roll, tak mi trochu na míru napsali Život je pes. Nebylo to síce úplně přesně, co jsem zpíval, nebylo to anglicky, ale už to bylo hodně blízko mému stylu. A lidem se písnička líbila, zpíval jsem ji ve hře Zuzana není pro nikoho doma a měla na jevišti větší úspěch než Oči sněhem zaváté, se kterou tam tehdy začínal Karel Gott. Taky to byla vůbec první česky zpívaná bigbeatová písnička, co vyšla na desce, ještě před tou supraphonskou bigbeatovou řadou na singlech."
Zaujímavosťou je aj to, že pieseň Život je pes mala pôvodne úplne iné slová, ktoré sa nedochovali, pretože ich Jiří Suchý stratil. V medzičase vraj úplne zabudol väčšinu veršov a tak zložil vlastne na melódiu Jiřího Šlítra nový text.
Zčervená
Pri vymenovaní semaforských osobností nesmieme zabudnúť na Karla Štědrého, ktorý síce odišiel spolu s Waldemarom Matuškom ešte pred ukončením sezóny, ale zachovali sa jeho mnohé nahrávky zo Semaforu dochovali na platniach. Väčšinou však išlo o piesne, ktoré už pred ním Semafore spieval Suchý alebo iní interpreti. Najväčší úspech mu v Semafore priniesla pieseň Zčervená. Na Semafor sám nespomína v zlom:
,,Waldemar kdysi ve své knížce napsal o svých začátcích v Divadle Semafor a zmínil se o mé pomoci při choreografických úpravách několika písní. Nevím. V Semaforu to byly vždy tři kroky doprava a tři kroky doleva, což jsme později použili i v písni Mám malý stan. S Waldemarem mě váže přímo srdeční pouto. Jeho písnička to byla, která dala jméno mé první dceři. Zuzanka se narodila dva dny před premiérou hry Zuzana je sama doma. A když jsme natáčeli film Kdyby tisíc klarinetů a během natáčení se narodila druhá dcera, tak se nemohla jmenovat jinak než Tereza. Ale tentokrát šel Walda Terezce za kmotra.
V Semaforu jsme vytvořili společně s Evou Pilarovou nerozlučnou trojici a jezdili jsme společně na vystoupení, vystupovali jsme společně s orchestrem Ferdy Havlíka a natáčeli jsme společně i několik programů. Když bylo rozhodnuto o odchodu Waldemara a Evy z Divadla Semafor, tak na jednom diskusním pořadu v Městské knihovně se mě zeptal jeden z diváků, jestli odcházím ze Semaforu společně s Evou a Waldou. Byl jsem postaven před okamžité rozhodnutí. Moje odpověď zněla: Ano! Nikdy nezapomenu pohled Jiřího Suchého. Po čtyřiceti letech jsem se Jirkovi omluvil za tuhle mladickou nerozvážnost. Takže Walda byl vlastně i impulzem mého přechodu ze Semaforu do Rokoka.“
Na svoj hit Zčervená ale nezabudol ani v Rokoku, ktorý stále rád spieval nielen tam, ale aj mimo iného aj na zájazdovom vystúpení s Karlom Hálom vo Viedni. Sám Štědrý an to spomína: ,,Já se pamatuji, jak jsme Zčervená jednou zpívali s Karlem Hálou ve Vídni. On zapomněl text a začal zpívat svahilsky, jak jsme tomu říkali, vymýšlel si zkrátka neexistujíci slova do melodie a ukazoval pořád na mě, že mám zpívat já a že mi jako napomáha a zpívá za mě. Shodou náhod měl taky Karel Gott nějaké natáčení ve Vídni, přišel na koncert podívat a když to viděl, tak se tam mohl doslova potrhat smíchy."
Pôvodne Zčervená však naspieval na SP Jiří Jelínek, ale preslávila sa aj vo filme Bylo nás deset, kde ju spieval Jiří Suchý. Kritik Jiří Černý poznamenal, že ide o jediný prípad, kedy sa interpretovi podarilo lepšie zaspievať Suchého pesničku lepšie ako samému Suchému. Do verzie s videoklipom ju naspievali Jiří Suchý a Jiří Jelínek ako spoločný duet. Dej klipu čerpal z hry Zuzana není pro nikoho doma, kde podobne sa mu nakonci "pokazila" trúbka a dal si špenát. Záznam pesničiek predstavenia vyšiel aj na LP a niekto (zrejme z hľadiska) tam akurát Jelínkovi zakričal, keď sa mu pokazila trúbka:,,Učit, učit!"
Amfora, lexikon a preparát
V roku 1964 nastúpila do Semaforu Naďa Urbánková. Vtedy to ešte zďaleka nebola 5-násobná zlatá slávica. A zatiaľ sa len trochu mihla vo filme Kdyby tisíc klarinetů. Pôsobila v niekoľkých hrách, ale prvej nahrávka sa dočkala až v apríli 1965. Šlo o zaujímavý tercet - Amfora, lexikon a preparát. Sólo spievané dvojhlasne (Naďa Urbánková spievala pieseň s Evou Pilarovou) sekundované glosami Jiřího Šlitra. Naďa Urbánková na pesničku spomína: ,,Amforu jsme nazpívaly s Evou Pilarovou a byla nejen hodně úspěšná tehdy, ale dodnes ji lidé myslím mají rádi, protože je vtipná a vstupy Jirky Šlítra jsou tam prostě geniální. S Evou jsme tehdy přišly do studia A v Karlíně a tam už čekal Jirka Šlítr, otevře dveře a povídá: ,,Holky, když to dobře natočíte, tak vás pozvu do Číny." Tak jsme šly zpívat a šlo nám to výborně, ale ve chvíli, kdy bylo hotovo, vidíme, jak Jirka zdrhá. Pilarka byla rychlejší, chytila ho a povídá, že tedy jdeme do té Číny. A Jirka se cukal, že půjdem radši na Václavák a dáme si buřta v rohlíku, ale nakonec přeci jen musel. Takže jsme šli a my s Evou si objednaly snad všechno, co měli. To jsme ještě byly mladé holky a mohly jsme."
Zo začiatkov Nadi Urbánkovej pochádza napríklad pieseň Slunce zhaslo dojetím, ktorú neskôr prebrala Eva Olmerová alebo Proč je to tak z hry Dobře placená procházka. Vo filme ju síce túto rolu tety hrala a spievala Hana Hegerová, ale na LP hry ju naspievala Urbánková. Na hru si spomína: ,,Proč je to tak je nádherný song, který dodnes, když můžu, tak ho třeba jen s klaviristou zazpívám. Text je skvělý a musím říct, že vlastně teprve teď po letech, po těch životních cestách přesně vím, o čem ta písnička je. Je z Dobře placeé procházky, z buffo-opery, kterou jsme v divadle zpívali na half playback, muzika byla natočená a my zpívali živě, což bylo něco úplně nového, nepamatuji, že by to někdo jiný tehdy u nás zkoušel. A byl to docela nervák, playback se nedal zastavit, takže jak vám uteklo půl taktu, to ještě šlo, ale dva takty, to už byl průšvih." Okrem roly tety alternovala v hre aj hlavnú rolu Vanilky, ktorá bola na telo napísaná pre Evu Pilarovú.
A onedlho sa ukázala aj nemeckým divákom s hrou Šest žen Jindřicha VIII.. Naďa Urbánková: ,,S představením Šest žen Jindřicha VIII. jsme jeli do západního Německa. Všichni jsme zpívali německy. Třeba Pavlína Filipovská hrála Anne Seymorovou a zpívala písničku, kde se mimo jiné zpívá: ,,jsem dívka snědá a otužilá, jak dítě z Pirea, aniž bych byla kdy použila krém značky Nivea..." (pozn: ide o pesničku Bílé mě matička oblékala) Druhý den přijel na další štaci agent firmy Nivea a nám všem přivezl reklamní produkty své firmy. Všichni jsme měli krémy, pudry, balonky, kartáčky a další věci, kterých bylo plné auto. Tehdy jsme o něčem podobném neměli ani tušení, a tak jsme se na to dívali dost překvapeně. Pochopitelně jsme z toho měli velkou radost a děkovali Pavlíně, že zpívá tak pěkněo firmě Nivea. Jindřicha VIII. hrál ve hře Miroslav Horníček a ten hned druhý den zařadil do svého monologu, že by rád používal úžasný automobil Mercedes v domnění, že příští den přijede agent firmy s novým autem. Bohužel se tak nestalo."
Na louce zpívají drozdi
Druhá polovica rokov šesťdesiatych znamenala pre Semafor začiatok konca úspechu. Šlágry začali pomali vznikať v iných dielňach, hlavne v Rokoku. Mladých ľudí očarili mladí speváci z divadla Rokoko ako Helena Vondráčková, Marta Kubišová, Václav Neckář, ale napríklad aj Waldemar Matuška, ktorý už bol zo Semaforu dávno preč a niektorí menej nároční poslucháči začali doslova zabúdať, že niečo ako hudobné divadlo Semafor vôbec existuje. Mnohým pesničkám (pr. Modré džínsy od Jiřího Suchého alebo Obrať se s důvěrou od Heleny Blehárovej) predpovedali kritici v rozhlasovej Houpačke veľký úspech a pri tom ani nepostúpili a hněd vypadli. Suchý so Šlítrom si povedali, že už nebudú podliehať novým módnym vlnám a ďalej sa budú venovať svojmu štýlu. Niektorí, ktorí na Semafor nezabudli a občas si niečo z novej semaforskej tvorby vypočuli, začali konštatovať, že Šlítrovi došli tvorské schopnosti, pri tom jeho skladby z posledných týždňov jeho života (1968/1969) ako Kubistický portrét alebo Jó, to jsem ještě žil patria medzi jeho vrcholnú tvorbu.
Medzi nové "hviezdy" Semaforu patrili detské speváčky, napríklad Magda Křížková (dnes Šebestová), Monika Hálová alebo Lenka Hartlová. Lenka Hartlová naspievala so Suchým mimo iného aj jednu z pesničiek zo Silvestra 1965 - Na louce zpívají drozdi. Na pesničku spomína: ,,Pan Suchý a já jsme tehdy přišli do bytu pana Šlítra jen s kouskem papíru s textem písničky. On nám u piána ukázel, co ke slov
Řada koní
Ďalšou pesničkou zo Silvestra 1965 a zároveň ďalšou pesničkou s deťmi (tentokrát ide o slávny K Šlítr v dětské Odpovědně časpisu Sedmička dostal otázku:
,,Vždycky se Vám musíme smát, když zpívate ,vyskočím na běláska, chci říct na bělouše.' Zpíval jste tuto píseň rád?"
Jeho odpoveď znela: ,,Tuhle píseň mám hrozně rád a vždycky jsem se ze všeho nejvíc těšil právě na to, jak se spletu, ,vyskočím na běláska...' Zpíval jsem ji docela s gustem, protože je to taková veselá písnička pro děti a veselých písniček pro děti je, jak známo, pořád nedostatek."
Poslednou vetou reagoval Jiří Šlitr na situáciu z roku 1965, keď sa konal detský hudobný konkurz do nemenovaného televízneho programu a porotu 
trochu zaskočilo, že všetci spievajú tzv. dospelácke pesničky o láske a problémoch dospelých atď., ktorým nemuseli vždy rozumieť a autori začali pociťovať, že je málo moderných detských pesničiek. A tak vznikli nové hudobné relácie ako Hledáme písničku pro děti, Našli jsme písničku pro děti alebo neskôr slovenská Zlatá brána. Pozadu neostal ani Semafor a v rokoch 1965-67 vznikli tu mnohé pesničky pre deti. Mimo Na louce zpívají drozdi a Řada koní napríklad Toulaví zpěváci, Tulák, Sádlo na chleba, Máme rádi zvířatá, Cirkus a ďalšie.
Jó, to jsem ještě žil
Semafor zrazu prestal byť v móde a tak Suchý so Šlitrom začínali mať iné plány. Chceli jazdiť po svete, točiť filmy a podobne. Z filmov nakoniec stihli už len jeden - Zločin v šantánu - keďže Jiří Šlítr koncom roka 1969 zomrel, 26.decembra odišiel z domu s tým, že si potrebuje niečo vybaviť, a s tým, že sa hneď vráti. Keď sa nevracial niekoľko hodín, rodina začala po ňom pátrať. Našli jeho auto pred ateliérom na Václavskom námestí a v ateliéri mladú mŕtvu ženu, s ktorou ale nikdy nebol ženatý. Príčinou smrti bol unikajúci svietiplyn, ktorým si Šlitr v ateliéri pritápal. Jiřího Šlitra našli tesne 
von za ateliérom rovnako mŕtveho. Pravdepodobne príčina smrti bola rovnaká, hoci sa objavili aj špekulácie, že nezniesol fakt smrti jeho priateľky a tak spáchal samovraždu. Dokonca niektoré verzie tvrdia, že smrť oboch nebola náhoda a že išlo o plánovanú "romantickú" samovraždu. (Rok predtým totiž podobnú samovraždu spáchala dcéra Stelly Zázvorkovej, Jana, ktorú mala z nepríliš dlhého manželstva s Milošom Kopeckým. Išlo o demonštračný čin, ktorým chcela dcéra večne zaneprázdnenú matku prinútiť tomu aby sa jej viac venovala a tak si pustila plyn, keď videla, že sa Stella Zázvorková vracia domov. Lenže tá sa zapovedala pri vchode do domu so susedkou Natašou Gollovou a tak nestihla dcéru pred smrťou zachrániť.)
Posledná hra, na ktorej sa Šlitr podieľal bola hra Jonáš a Dr.Matrace plná skladateľských vrcholov Jiřího Šlitra. Medzi nimi aj jedna z posledných, ktorú zložil často spojena s jeho smrťou. Hoci to tak v skutočnosti nie je, mnohí si myslia, že skladba je venovaná Jiřímu Šlitrovi, znela totiž aj na jeho pohrebe a podľa jej názvu nazvali aj dokument o Šlitrovi zo série Příběhy slavných - Jó, to jsem ještě žil. A pritom ide o protivojnovú pieseň a strieľanie, ktoré v pôvodnej verzii piesni môžme počuť, sú nahrávky z boja ruskej okupácie ČSSR z 21.augusta 1968. Koncom roka 1971 vystúpil Jiří Suchý v Lucerně, kde túto pieseň naživo zaspieval a venoval práve Jiřímu Šlitrovi. Bolo to Suchého posledné vystúpenie pred zákazom. Suchému sa potom v 70.rokoch podarilo vystúpiť iba 2x v televízii. 
Prvýkrát v roku 1973 v Televarieté s piesňou Na shledanou zo Zločina v šantánu (záznam vyšiel na DVD Největší hity Semaforu) a druhýkrát na Silvestra 1978 s Jitkou Molavcovou v ,,Šoufl-šou", ako nazvali svoje číslo, kde zaspievali spolu pieseň Modrá se pole koukolem, ktorá nikdy nevyšla a nedostala sa ani medzi rarity na spomínaný CD-box. (Vyšla iba na DVD Silvestrov 1977-79).
Drahý můj
V roku 1967 sa šiel Suchý pozrieť do malého divadla Sluníčko, kde práve začal vystupovať Country Beat Jiřího Brabce sposlupracovať s dvojicou Miloslav Šimek a Jiří Grossmann. Grossmann sa ujal aj ako textár a spevák. V Sluníčku začali Návštevní dny Šimka a Grossmanna, ktoré ale ešte nemali nič spoločného s tými semaforskými. Súčasťou mini-súboru bola aj Naďa Urbánková zo Semaforu, ktorá tam na jedno predstavenie pozvala Jiřího Suchého. Suchému sa predstavenie veľmi páčilo a tak prišiel za nimi s tým, že v divadle nestíhajú hrať všetky dni v mesiaci, keďže mali iné plány. A tak sa do Semaforu dostala nielen dvojica Šimek a Grossman, ale aj mnoho nových osobností, napr. mladý rockenrollový spevák Pavel Bobek, sám na nástup do Semaforu spomína: ,,Není pravda, že by se Suchému humor Šimka a Grossmanna od počátku nelíbil, jak se občas říká. Ostatně co já vím, tak ten, kdo měl vůči nim výhrady, nebyl Suchý, ale Šlitr." ... ,,Oni (Grossman a Šimek - pozn.) psali povídky zásadně u kulatém stolku ve Slavii a já tam měl často 
přístup, dokonce mě někdy výslovně zvali, abych přišel a rozsoudil, co je dobřé a co ne. 
A tak vím, že šlo o jejich spoločné dílo. Jeden něco řekl a druhý na to: 'No ty vole, to je přece blbost.' 'No jo, je to blbost,' dal mu první za pravdu a šlo se dál. Psali to napůl, větu po větě, kus po kusu. Až mnohem později jsem se od Šimka dozvěděl, že některé povídky napsal on sám, třeba když byl Grossmann v němocnici. A zase naopak, když měl Šimek v létě dovolenou, nechtělo se mu pracovat a radši se toulal, tak místo něj napsal něco i
Grossmann. Ale po prázdninách se znovu sešli a dali hlavy dohromady. Jediný problém: Jirka Grossmann hrozně kouřil a Šimek kouření nenáviděl. Jenže, ať si sedl z jakékoli strany, kouř šel vždycky na něj. Takže pokaždé prohlásil: 'Jde mi to do nosu!' A přesedl si, ale zas ne něj šel kouř. To bylo donekonečna."
Na jeseň roku 1971 sa jeho zdravotný stav zhoršoval. ,,Má nejsilnější vzpomínka na něj je asi z posledního natáčení Návštěvního dne pro televizi. To bylo asi necelý měsíc před smrtí. On už byl úplně zlomený a říkal mi: 'Já jsem strašně unavenej, nemůžu si ani sednout. Pomůžeš mi?' A já jsem ho vzal v tom jeho gentlemanskom obleku a nesl jsem vlastně takový už jenom uzlíček. On si během té nemoci nikdy nestěžoval, ale tenkrát poprvé se svěřil s tím, že je mu špatně. Režisér Roháč věděl, že se to nedá odvysílat, ale chtěl to kvůli němu natočit. Jirka umřel na Mikuláše 1971. Pamatuju se, že jsem se zrovna vrátil z večírku Jonáš klubu v Podolí a doma jsem měl tu nejsmutnější zprávu," spomína Pavel Bobek vo svojej knihe.
Ďalej Šimek vystupuje v Semafore rovnako ako v televízii Luděk Sobota a neskôr Jiří Krampol. No obdobie s Grossmannom bolo asi len predsa najúspešnejšie. Hoci často tieto pesničky niektorí nepovažujú za semaforské pesničky, pretože ich nezložili Suchý a Šlítr, dokonca nič z tejto tvorby sa nenachádza na na 11CD-boxe antológii Semaforu - Léta šedesátá, hoci predsa len to patrí do Semaforu a jeho histórie. A tak aj tu si pripomenieme niektoré spomienky. Väčšina spevákov, s ktorými Grossmann a 
Šimek vystupovali, boli zo Semaforu - Zuzana Burianová, Miluška Voborníková, Eva Olmerová a hlavne Naďa Urbánková. Tá naspievala aj najsymbolickú pieseň tohto obdobia, dá sa povedať životnú pesničku Jiřího Grossmanna. Okrem humoru a veselých pesničiek v Návštevných dňoch chceli trochu hudby i svážnou tematikou. Tak Grossmann otextoval americkú country-baladu A Dear John Letter o nešťastnej láske, ktorú spôsobila vojna. Ľuďom sa pesnička páčila a tak vznikol jeden z najväčších hitov Nadi Urbánkovej. Nikto však vtedy netušil, aká osudná sa táto pieseň stane pre Jiřího Grossmanna, keď o pár týždňov na to opustil tento svet. Zomrel ako 30-ročný na rakovinu krvi. Naďa Urbánková naň ho spomína: ,,Doktor Zdeněk Dienstbier, který inicioval založení Ligy proti rakovině, mi říkal, že kdyby tu Jirka vydržel ještě půl roku, tak by přežil. Tehdy vynalezli lék, ale on to už nestihl."
Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát
Tým, že vstúpila do Semaforu herecká a tak trochu aj spevácka dvojica Šimek-Grossmann, Semafor získal, ako bolo už spomínané, aj ďalších nových členov. Napríklad Pavel Bobek, ktorý do tej doby spieval iba anglicky. Až na jednu výnimku. V roku 1961 uviedol Jiří Suchý v semaforskej hre Taková ztráta krve Píseň o vyšinutém trpaslíkovi a Pavlovi Bobkovi, ktorý do Semaforu pravidelne chodil, sa mu tak zapáčila, že ju zaradil pre spestrenie aj do svojho vystúpenia s Country Beatom. Keď prišiel s kapelou do Semaforu, Jiří Šlitr mu hovorí:
,,Vy zpívate pořád jen ty svý americký písničky, proč taky někdy nezazpívate něco českýho, například ode mě?"
,,Ale já zpívám!" bránil sa Bobek.
,,A co pak mladý muži?"
,,Přece Vyšinutého trpaslíka" triumfoval Bobek.
,,Omyl! To je přece stařičká francouzská písnička..."
Skutočne ide o jednu z mála textov Jiřího Suchého ne cudziu melódiu z čias spolupráce s Jiřím Šlitrom. A prečo Bobek opustil svoju pevnú zásadu, že americká hudba vychádzajúca z rocku a country sa nedá spievať inak než anglicky vysvetľoval mnohokrát.
,,Víte, právě řízené rock'n'rollové písničky, které mě okouzlily, jsou postavené na něčem jiném než na textu, o ten ani moc nejde, zkuste přeložit Whole Lotta Shaking Going On. To prostě nemá smysl! Jiří Suchý sice překládal rock'n'rolly zdařile, třeba 'Rok co rok se divíme, jak rok co rok se měníme...', ale to pro mě nic není, to není ono! Rock'n'roll má být anglický a hotovo! Ale u písniček z oblasti country už na textech záleželo. Vždycky jsem se je snažil posluchačům v sále přiblížit. 
A Jirka Grossmann mi povídá: ,,Ty tady dvacet minut vykládáš, o čem ta písnička je, a pak ji dvě minuty zpíváš. Není lepší ji zazpívat rovnou česky?" Tak jsem nakonec řekl, že jo. Ale to 'Jo' nepřišlo hned a rozhodnutí nebylo snadné, já jsem se bál, že to nebudu umět, a připadalo mi, že to, co jsem do té doby zpíval, zrazuji. Nebýt Jirky Grossmanna, nevím, co bych teď zpíval, ani co bych si o tom myslel,. Asi totéž, ale určitě by mnohem déle trvalo, než bych na to přišel. On to tehdy rozhodl za nás oba. Já jsemdlouho vzdoroval. Nejenže nebylo lehké otočit kurz v tak zásadním názoru, ale měl jsem i strach, že moje české zpívání nebude dost úspěšné. Ono se o tom pokrytecky mlčívá, ale otázka úspěšnosti je pro každého zpěváka, sólistu, herce jednou z nejdůležitejších. Grossmann mé obavy vyvrátil a přesvědčil mě o opaku. Píseň Oh, Runy, Don't Take Your Love To Town v podání Kennyho Rogerse jsem slyšel z rádia 
Luxembourg doma ve svém pokoji s Jiřím Grossmannem. Strašně se nám líbila, A Jirka povídá, že mi na to napíše český text. A napsal. Chtěli jsme, aby se česká verze shodoovala s originálem nejen v duchu textu, ale i v aranžmá. Je úplně shodné s originálem. Na to jsem trval, ctil jsem ty Američany. Svým způsobem to byl vzdor proti tomu, jak se tady do nich bušilo. Textaři ale vždycky to se mnou měli těžké! Nebyli nadšeni mou 'cenzurou', ale pokaždé nakonec z toho vznikla nádherná spolupráce. Text k Ruby měl původně jiný závěr, který jsem Jirkovi Grossmannovi zcenzuroval. Místo 'Ruby, jak žil bych rád' tam původně bylo 'Ksakru, jak žil bych rád.' To ksakru se mi nezdálo, ta písnička má jemný text a zaklení mi nějak vadilo. Jirka se dost zlobil, ale pak na to přistoupil. Ještě teď se divím Jirkově obrovské trpělivosti, s jakou mi psal texty, aby to frázování znělo otrocky jako v originální nahrávce. A přitom ty texty byly dobré. Pak jsem se to přece jen naučil a teď se především snažím ctít jazyk," toľko ukážky z kihy Pavla Bobka - Půlstoletí na pódiu.
Skladba o Ruby sa natočila v Československej televízii ako čiernobiely klip v réžii Jána Roháča, ktorý bol určený pre televíznu verziu progtramu Návštěvný den. Vyšla spolu na singli s Křížem-krážem a hneď vyletela na prvé miesto najpredávanejších SP Supraphonu.
Miláčku...
V roku 1972 sa vrátil do Semaforu Ferdinand Havlík, ktorý v druhej polovici 60.rokov opustil Semafor, pretože mu nevyhovali bigbeatové pesničky, ktoré Jiří Šlitr v tom čase skladal. Vrátil sa a tak vzniklo prvé a zároveň aj najúspešnejšie predstavenie tzv.pošlitrovskej éry - Kytice, ktoré bolo inscenačnou paródiou na rovnomenné literárne dielo Karla Jaromíra Erbena. Predstavenie režíroval Jiří Císler a čo sa týka obsadenia, tak okrem semaforskej klasiky (Jiří Suchý a vtedy začínajúca Jitka Molavcová) v predstavení hrala vtedy už slávna speváčka Hana Zagorová alebo pozdejšie populárny herec a komik Josef Dvořák. Sama Hana Zagorová na predstavenie spomína: ,,V sedmdesátych letech jsem si vyzkoušela roli v semaforské hře se zpěvy. Lidem se Kytice hrozně líbila, představění mělo úspěch. Poznala jsem tam Pepu Dvořáka, Jiřího Císlera. Semafor byl tvůrčí osobité úemí s neopakovatelnou atmosférou. Upoutal mě hlavně Jiří Suchý, úžasný partner, který byl mozkem celého divadla, velmi vstřícný. Člověk, kterého stojí za to poslouchat, sledovat a učit se od něj. 
Mohla jsem jen obdivovat jeho neutuchající fantazii. V jednom místě představení přijel jako mocný Lesů pán, něco si pokaždé na kostýmu změnil. A já jsem se vždycky rozesmála. Od chvíle, kdy poznal, že jsem člověk, který se opravdu dokáže odbourat, chystal na každé představení nějaké nové překvapení. Jednou mu pod kloboučkem dokonce hořela zapálená svíčka. Dokázal neuvěřitelné věci. Vždycky jsem se na tu scénu těšila a celé divadlo v zákulisí, čekalo se, co si zase dneska pan Suchý vymyslí. Jsem moc ráda, že jsem ho poznala, dobrého člověka a velkou osobnost. Po dvousté repríze jsem musela na své účinkování rezignovat, protože se Kytice szala zájezdovým představením.
A já měla cestování dost a dost s kapelou. Na mou roli byl vyhlašen konkurs a na scéně se objevila Petra Janů, která byla ještě taková zakulacená a pořád se mračila. na jednom představení seděla v Semaforu ve čtvrté řadě, koukala se na hru a měla takový ten přezíravý pohled človíčka, který už teď ví všechno líp. Byla svá... Každý z nás si musel tuhle cestu projít Petra Janů po mě moji roli v Kytici převzala. A z časem se z ní vyklubala prima holka a kolegyně."
K pôvodnej verzii hry s Hanou 
Zagorovou sa natočil zvukový záznam hry, ktorý vyšiel na 3LP a neskôr v redícii na 2CD, kde ako bonus vyšiel aj krátky 10-minutový záznam z generálky predstavenia, ktorý v 70.rokoch vyšiel na SP. Pred pár týždňami sa Kytice dočkala ďalšej redícii na 12CD-boxe Semaforu - léta sedmdesátá a osmdesátá, ktorý nadväzuje na predchádzajúci už viac krát tu spomínaný 11-CD-box Semaforu - léta šedesátá. Hra mala taký úspech, že televízia plánovala natočiť aj televízny záznam predstavenia, lenže Suchý dostal zákaz vystupovania v televízii. Vtedajšia normalizácia by najradšej zrušila celý Semafor, ale na to sa už dôvod nenašiel. A hoci televízia Kyticu nenatočila, tak Suchý zabezpečil aspoň amatérsky záznam pre súkromný archív. Časť z toho nájdeme aj na yotube.com, kde Hana Zagorová spieva s Josefom Dvořákom pieseň Miláčku.
To je láska
Záver príbehu Semaforu a semaforských pesničiek zakončíme predsa len s happyendom a s láskou. V 80.rokoch sa zmenšil zákaz vystupovania Jiřího Suchého a mohol zase vystupovať v televíziii či natáčať filmy. A jeho pesničky začali znovu vychádzať na platniach. V roku 1986 natočil film Jonáš a Melicharová, v ktorom si zahral hlavnú rolu Jonáša a Žofiu Melicharovú hrala jeho nová partnerka Jitka Molavcová. Tá vlastne tak trochu nahradila Jiřího Šlitra, ale len čo sa týka ako hereckej partnerky. Nedávno na to odpovedala v rozhovore zo Supraphonu k vydaniu 12CD-boxu Semaforu - léta sedmdesátá a osmdesátá. Rozhovor sme už priniesli aj na tejto stránke pri informovaní o novom CD-boxe, časť rozhovoru (o spolupráci) prinášame tu aj teraz:
Občas se člověk dočte, že jste vlastně nahradila v Semaforu Jiřího
Šlitra…
Tak to není a nikdy jsem to takhle nebrala. Suchý – Šlitr to je značka, která prochází staletími a bude procházet dál, i v dobách, kdy už tady nebudeme. Jiří Šlitr byl autor, moje osudová cesta po boku Jiřího Suchého je v interpretaci. Jiří Suchý mi uvěřil coby herečce, já jsem uvěřila jemu jako autorovi. Tak se stalo, že spolu už dvaačtyřicet let kráčíme po oné cestě, kterou „si upletli“ právě Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem, tedy po cestě hudby, humoru a poezie. Mám pocit, že i kdybych nezakotvila v Divadle Semafor, podvědomě bych hledala podobnou cestu.
Jiří Šlitr vystupoval v roli „plachého komika“; snažil se Jiří Suchý i vás zformovat do podobné role?
Jistá podobnost tu byla. Moje mládí a moje naivita nejspíš probudily obrázek naivní, věrné bytosti, která miluje pana Jonáše, tedy toho nesmrtelného kabaretiéra, obdivuje ho a s nesmírnou láskou mu vaří knedlíky s vajíčky. Tak vznikla slečna Žofie Melicharová – v 80. letech minulého století se tak narodil ženský klaun. Ovšem tehdy se zrodila nejenom Žofie Melicharová. Různých odstínů a barev je za oněch dvaačtyřicet let mnoho a mnoho. Tahle spolupráce vytvořila mnoho kamínků do bohaté mozaiky, za kterou jsem Jiřímu Suchému vděčná.
Jako dvojice jste ovšem s Jiřím Suchým nevystupovali hned po vašem nástupu do Semaforu, to přišlo až za pár let…
Je to tak, poprvé jsme jako dvojice vystoupili ve hře Smutek bláznivých panen v roce 1977. Šlo o zajímavé, surrealistické představení, které režíroval Evald Schorm, kterého mimochodem dodnes miluji a velmi si ho vážím, přestože už není mezi námi. Tím se dostávám k další důležité věci: Semafor mi umožnil setkání se spoustou zajímavých, význačných osobnostní, na které se nezapomíná. Například s Janem Werichem. On to byl, kdo 
Jiřímu Suchému navrhl, abychom spolu v Hudebním divadle v Karlíně hráli hlavní dvojici klaunů Pracha a Popela (těch, které původně hrávali Voskovec s Werichem) ve hře Golem. Bylo to v roce 1978. Dirigoval Karel Vlach, jeden z duchovních otců mojí umělecké kariéry. A to pořád byla sedmdesátá a osmdesátá léta! Takže ještě k vaší předešlé otázce: pro mě to byly roky plné naděje, očekávání, práce, pocitů a setkávání s nezapomenutelnými lidmi. I když jsem se, bohužel, samozřejmě setkávala i s takovými, na které je lépe zapomenout.
Zdroje
(uvedené za obidva diely najvätších semaforských šlágrov)
internetové zdroje:
www.semafor.cz; www.semafor.wdr.cz, www.supraphon.cz, www.karelgott.net, www.multimedia.ctk.cz
literárne zdroje:
- *booklet k 11CD-boxu Jiří Suchý a Jiří Šlítr - Semafor-léta šedesátá, Praha - vydavateľstvo Supraphon, 2011, str.5-6, 12-13, 16-18, 23-25, 28, SU 6151-2
- *Filipovská, P. a Chladima, V.: Pavlína Filipovská - Bylo nebylo, Praha - nakladateľstvo Petrklíč, 2010, str. 43-48, 57, 59, 104-105, 190, ISBN 978-80-7229-250-9
- *Kríženecký, J.: Pavel Bobek - Plstoletí na pódiu, Praha - nakladateľstvo XYZ, 2007, str. 66-68, 72, 81-86, ISBN 978-80-7388-097-2
- *Herzán, M. a Formáčková, M.: Waldemar Matšuka a Zlatá šedesátá v divadle Rokoko - A tak dál nosíš po kapsách svý mládí, Praha - nakladateľstvo XYZ, 2012 str. 92-93, ISBN 978-80-7388-664-6
- *Nečas, L. a Kubišová, M.: Marta Kubišová, Praha - nakladateľstvo XYZ, 2012, str. 33-35, ISBN 978-80-7388-719-3
- *Zagorová, H.: Hana Zagorová - Dřív než to zapomenu, Praha - nakladateľstvo Ikar, 2004, str.139-140, ISBN 978-80-249-0441-1
audio-zdroje:
LP Jiří Suchý - Písničky 1956-1964, vydavateľstvo Klub přátel poezie, strana A-stopa 1, 3, 6, SP 20098
TV-zdroje:
Legendy popu - Waldemar Matuška (STV1, 30.11.2012)