Vzpomínky jsou z knihy Hany Zagorové - Dřív, než to zapomenu
Rozmarné stvoření
Na gymplu jsme byla třída samých děvčat. Scházíme se dodnes. Jednou, chodily jsme asi do druhého ročníku, za mnou přišly spolužačky s nápadem: 'Představ si, jedna holka se přihlásila do soutěže "Hledáme nové talenty" a vůbec neumí zpívat. Nachytáme ji, přihlásime se taky!' Já jsem sice věděla, že ze mě se stoprocentně stane herečka, ale legraci přece nezkazím. Vybrala jsem si písničku Rozmarné stvoření (Znám jedno rozmarné stvoření, kterému vůbec nic není vhod...) Přišla vyřazovací kola, všechny holky vypadly, jen já zůstala. A najednou nastal den finále s Orchestrem Gustáva Broma. Ten mě při generálce zastavil: 'Tož, děvčico, rád bych si promluvil s tvým tatínkem!' Tatínek ovšem o mé účasti vůbec nevěděl! Do té doby si pořád myslel, že spěju k exantním vědám. Myslím, že tuhle roli tenkrát hrál, že byl maminkou už informován.... Pan Brom potom tátovi řekl: 'Víte, to vaše děvče má talent, velmi rád bych Hanku sledoval do maturity, abych si ji vychoval pro svůj orchestr.'
Písnička v bílém
Tehdy u nás nastala velká doba rozkvětu divadla malých forem. Vzniklo také Divadélko Tempo, kde mě požádali, jestli bych to nechtěla zkusit a já tam začala docházet. V Ostravě se mě ujali dva lidé - nejdůležitější člověk z rozhlasu, František Trnka a velmi vážení člověk z televize, asistent režie Zdeněk Havlíček. Kdybych je nepotkala, myslím, že bych nikdy nebyla tam, kde jsem dnes. Anebo ne tak rychle. František Trnka mi jednou dal nějaké noty a pozval mě na zkušební natáčení. Přišla jsem připravená, naučila jsem se písničku s klavírem. Nazpívala jsem zkušební snímek a poprvé v životě slyšela svůj hlas u reproduktorů. Byla jsem naprosto nadšená. Nikdy předtím jsem se neslyšela a pomyslela jsem si, jak jsem úžasná. Ovšem výsledek poslechu nebyl dobrý. Prý se to kvůli velké vadě mé řeči nedá vysílat, rechle s tím musím něco udělat. Budou mě sledovat a mám se za měsíc dva ukázat. Samozřejmě jsem ihned zašla na foniatrii - logopedii. 'Sykavky jsou strašné - s, š, z, ž, c, č - a všechno,' zněl verdikt."
Budou krásné prázdniny
Když jsem začala pracovat v ostravské televizi, poprvé jsem se strašně bála, vibrovali mi kolena. Televizní premiéra... Režisér Zdeněk Havlíček to videľ a usoudil, že musí něco udělat, 'aby se ta holka tak nebála!' Měla jsem připravenou písničku "Budou krásné prázdniny", upozornili mě, že až přijde můj výstup, mám si dát na záda batoh. Všechny pořady se vysílaly živě, batoh ležal na zemi, a když jsem ho chtěla zvednout, zjistila jsem, že mi ho naplnili cihlami. Místo trémy jsem se zajímala vlastně jen o to, jestli ho vůbec zvednu. Nakonec všechno dopadlo skvěle, byla jsem na obrazovce plná dobré nálady a hlavně - zbavila jsem se první trémy. Pořád jsem se jen smála. Když jsem přišla na JAMU, páni profesoři se ptali: 'Prosím tě, existuje situace, ve které se nesměješ?'
Prý jsem zhýralá
Konečně nastal den premiéry. Nová nabídka mi lichotila. Byl to koncert Evy Pilarovej, který konferoval Jaromír Mayer, byly tehdy manželé. A já jsem měla vystoupit jako první host, ta, která začína. Pečlivě jsme vybírali repertoár, písničky veselé i pomalé a ta poslední - nejtěžší - měla mezihru, při níž jsem tančila. Choreograf mi připravil Luboš Ogoun. Mirek Mayer po své úvodní písničce sdělil divákům, že uslyší začínajíci zpevačku a uvedl mě slovy: 'Teď vystoupí Hana Hegerová!' Já tu větu naštěstí neslyšela a tak jsem klidně vplula na jeviště." Režisér Vašta byl z premiéry trochu nervózní a omylem zhasl světla muzikantům u not. Když nastala tma, začali všichni odpadávat, jen já se pořád svíjela ve stroboskopu. Jediný, kdo neztratil nervy, byl Karel Vágner. Opakoval sice pořád jednu jedinou basovou figuru, ale projevil se v téhle krize jako profesionál. Když Pepíček Vobruba slyšel, jak se všechny nástroje vytrácejí, otočil se a prohlásil rezoluntně: 'No já se na to...' Svůj názor sdělil do zapnutého mikrofonu sboristek, a tak celý sál v tom okamžiku věděl, co si pan dirigent myslí. Moje premiéra tedy skončila neslavně.
video: Prý jsem zhýralá (live na ostravském televizním koncertu, 1968)
Tisíc nových jmen
Začaly padat nabídky, které jsem do té chvíle neznala. Karel Svoboda mi napsa píseň Tisíc nových jmen. text byl od Zdeňka Borovce. Prý mi vyjde deska, na natáčení si mám rezervovat vhodný termín. V mé blízkosti se začala objevovat jména jako Eva Pilarová, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Waldemar Matuška, Vašek Neckář a samozŕejmě Karla Gotta. Na zkoušce jsem já, děvče z Ostravy, čekala v zákulisí na svůj výstup, najednou někdo udělal 'haf, haf' a ukousl mě do nohy. Otočila jsem se a za mnou stál Waldemar Matuška. 'Jéžišmárjá, já jsem myslel, že jste Helena.' Takový úlek, maličkost, hloupá historka, kterou si samozřejmě 'nováček' pamatuje. Najednou stál vedle mě i Karle Gott, na kterého jsem se skoro bála podívat. Novináři chtěli slyšet moje vyznání životu, fotografovala jsem se.
video: Tisíc nových jmen (klip z pořadu Revue z pavilonu, 1969)
Dárek
Stačila jsem si dokonce vyzkoušet i film. Vlastně míjel mě jen muzikál. Natočila jsem mini-muzikál Madam a sedm loupežníků podle Eduarda Basse, pěkná práce s Josefem Lauferem. V lednu 1968 jsem hostovala v pořadu Apollo představuje. Do opavské nemocnice (pozn.: Hana Zagorová v té době nemocná na tuberkulózu) psali, že mne počkají s Vančurovou Josefinou, kterou chtěli se mnou natočit jako televizní inscenaci. Natáčení Josefiny bylo krásné a já byla moc ráda, že jsem ji mohla dělat. Inscenace v režii Rudolfa Jurdy se objevila v televizi v květnu 1968 a 'moje' Josefina zaznamenala velký ohlas i u divák. V době natáční Josefiny volala do našeho hotelu pražská televize - oznámili mi, že jsem ve Zlatém slavíku pátá. Zastavilo se mi srdce. Nejdřív jsem se znovu zeptala, s kým vlastně chtějí mluvit. Se slečnou Zagorovou. Odpověděla jsem: 'Ale to musí být omyl!' Dostala jsem poprvé pozvání na natáčení Zlatého slavíka.
video: Dárek (z TV-inscenace Madam a sedm loupežník, 1969)
Hany
Po srpnu 1968 se přišel Richard Kovalčík k nám domů zeptat rodičů, jestli nebudu nic namítat proti mému jugoslovanskému angažmá. Naznačil jim, že má v úmyslu prodlužovat naše turné tak dlouho, jak to půjde. Za pár dní už jsem věděla, že zpívání v baru je přesně to, co bych v životě nechtěla dělat, protože to pro mne znamená málo. Zpívat lidem, kteří při tom konzumují jídlo a pití. Z cesty na Svatý Stefan mi zůstala pěkná vzpomínka. První singl s mým textem "Hany", napsaná na Kovalčíkovu objednávku za několik hodin. Slyšel v rádiu pěknou melodii, která se hodila do programu, ale mně se nechtělo psát. Nakonec mě zamkl v mém hotelovém pokoji a prý mě pustí ven, až jí napíšu. Myslel to vážně a "Hany" vznikla za tři hodiny.
video: Hany (live-vystoupení v Televarieté, 1973)
Miláčku
V sedmdesátych letech jsem si vyzkoušela roli v semaforské hře se zpěvy. Lidem se Kytice hrozně líbila, představění mělo úspěch. Poznala jsem tam Pepu Dvořáka, Jiřího Císlera. Semafor byl tvůrčí osobité úemí s neopakovatelnou atmosférou. Upoutal mě hlavně Jiří Suchý, úžasný partner, který byl mozkem celého divadla, velmi vstřícný. Člověk, kterého stojí za to poslouchat, sledovat a učit se od něj. Mohlajsem jen obdivovat jeho neutuchající fantazii. V jednom místě představení přijel jako mocný Lesů pán, něco si pokaždé na kostýmu změnil. A já jsem se vždycky rozesmála. Od chvíle, kdy poznal, že jsem člověk, který se opravdu dokáže odbourat, chystal na každé představení nějaké nové překvapení. Jednou mu pod kloboučkem dokonce hořela zapálená svíčka. Dokázal neuvěřitelné věci. Vždycky jsem se na tu scénu těšila a celé divadlo v zákulisí, čekalo se, co si zase dneska pan Suchý vymyslí. Jsem moc ráda, že jsem ho poznala, dobrého člověka a velkou osobnost. Po dvousté repríze jsem musela na své účinkování rezignovat, protože se Kytice szala zájezdovým představením. A já měla cestování dost a dost s kapelou. Na mou roli byl vyhlašen konkurs a na scéně se objevila Petra Janů, která byla ještě taková zakulacená a pořád se mračila. na jednom představení seděla v Semaforu ve čtvrté řadě, koukala se na hru a měla takový ten přezíravý pohled človíčka, který už teď ví všechno líp. Byla svá... Každý z nás si musel tuhle cestu projít Petra Janů po mě moji roli v Kytici převzala. A z časem se z ní vyklubala prima holka a kolegyně.
video: Miláčku (amatérsky záznam z divadla Semafor - hry Kytice, 1973)
generálce zastavil: 'Tož, děvčico, rád bych si promluvil s tvým tatínkem!' Tatínek ovšem o mé účasti vůbec nevěděl! Do té doby si pořád myslel, že spěju k exantním vědám. Myslím, že tuhle roli tenkrát hrál, že byl maminkou už informován.... Pan Brom potom tátovi řekl: 'Víte, to vaše děvče má talent, velmi rád bych Hanku sledoval do maturity, abych si ji vychoval pro svůj orchestr.'
Písnička v bílém
logopedii. 'Sykavky jsou strašné - s, š, z, ž, c, č - a všechno,' zněl verdikt."
Stačila jsem si dokonce vyzkoušet i film. Vlastně míjel mě jen muzikál. Natočila jsem mini-muzikál Madam a sedm loupežník
Hany
V sedmdesátych letech jsem si vyzkoušela roli v semaforské hře se zpěvy. Lidem se Kytice hrozně líbila, představění mělo úspěch. Poznala jsem tam Pepu Dvořáka, Jiřího Císlera. Semafor byl tvůrčí osobité úemí s neopakovatelnou atmosférou. Upoutal mě hlavně Jiří Suchý, úžasný partner, který byl mozkem celého divadla, velmi vstřícný. Člověk, kterého stojí za to poslouchat, sledovat a učit se od něj. Mohla
jsem jen obdivovat jeho neutuchající fantazii. V jednom místě představení přijel jako mocný Lesů pán, něco si pokaždé na kostýmu změnil. A já jsem se vždycky rozesmála. Od chvíle, kdy poznal, že jsem člověk, který se opravdu dokáže odbourat, chystal na každé představení nějaké nové překvapení. Jednou mu pod kloboučkem dokonce hořela zapálená svíčka. Dokázal neuvěřitelné věci. Vždycky jsem se na tu scénu těšila a celé divadlo v zákulisí, čekalo se, co si zase dneska pan Suchý vymyslí. Jsem moc ráda, že jsem ho poznala, dobrého člověka a velkou osobnost. Po dvousté repríze jsem musela na své účinkování rezignovat, protože se Kytice szala zájezdovým představením. A já měla cestování dost a dost s kapelou. Na mou roli byl vyhlašen konkurs a na scéně se objevila Petra Janů, která byla ještě taková zakulacená a pořád se mračila. na jednom představení seděla v Semaforu ve čtvrté řadě, koukala se na hru a měla takový ten přezíravý pohled človíčka, který už teď ví všechno líp. Byla svá... Každý z nás si musel tuhle cestu projít Petra Janů po mě moji roli v Kytici převzala. A z časem se z ní vyklubala prima holka a kolegyně.